Putování od šenku k šenku

 

Heurige

 

PUTOVÁNÍ OD ŠENKU K ŠENKU


Putování od šenku k šenku


            Minule jsme objevili jaká pohoda a romantika je rakouské heurige a snad se také řádně natěšily, takže můžeme vyrazit! Na putování od heurige k heurige.


Sobotní program je hodně nabitý. Jsou v něm totiž hned dva vrcholné zážitky. První návštěva heurige a večer pak slavnost otevřených sklepů v jedné vesnici na druhém břehu Dunaje. Mé putování náročným, ale na zážitky a poznání nesmírně bohatým dnem, směřuje nejprve nahoru na kopec nad Kremsem, do vinic. A za prvním z heurige.


Když je žízeň veliká


Cesta za prvním čtverečkem vede malebnou a poetickou krajinou s až dojemnými zákoutími. Cesta za čtverečkem? Ano – moc šikovná pomůcka. Do mapy Kremsu a nejbližšího okolí jsem si totiž vepsal čísla sklepů, které mají, podle heurige kalendáře, v době mého pobytu „heurige pohotovost“ – tedy otevřeno. A abych je odlišil od zakroužkovaných čísel, značících mé favority na ubytování, tak dostaly čtverečky. A tyto čtverečky v mapě se pak stávají takovými světýlky, dodávajícími sílu, sirénami vábícími k zastávce během mého putování.


 

Zdá se, že v tomto kraji všechny cesty vedou do kláštera Göttweig – ale zdání klame  teče mezi nimi Dunaj.

 

 

A tahle vedle do vinného sklepa přímo uprostřed vinic – škoda, že neměl heurige pohotovost


 

…cesta vede malebnou a poetickou krajinou s až dojemnými zákoutími…

 

 

Zastavte se, posaďte se na mě, kochejte se, udělejte si pohodu

 

K prvnímu čtverečku ve sklepní ulici nad městečkem Rehberg dorážím kolem poledne. Schválně nechvátám, aby ještě neměli zavřeno. Mají zavřeno. Kolem sklepa pusto a prázdno, jen před ním se na stolech ježí lavice nohama vzhůru. Nevím, jestli to má být výhrůžka, která má odehnat nedočkavce, nebo jestli se ježí jako symbol naděje, že brzy někdo přijde a z ježka udělá posezení a na stoly donese džbánky s vínem.  Nemám chuť to zkoumat. Nemám chuť sedět na bobku před sklepem (jiné posezení, než to vzhůru nohama tu není) a čekat na zodpovězení téhle otázky. Zapátrám v mapě po dalším čtverečku a vyrážím za ním, za novým světýlkem. Později se v íčku ptám slečny, v kolik hodin se heurige otevírají. Ganztäglich geöffnet! Určitě nejpozději v poledne. Je to ale pech (das Pech je německy smůla), narazit na výjimku, potvrzující pravidlo zrovna, když už máte takovou chuť na skleničku dobrého vína. Nebo aspoň vína …

 

 

Sklepní ulice nad městečkem Rehberg, kde heurige otvírali až po poledni.

 

Romantika na terase nad Dunajem


Hurá, druhý čtvereček ctí pravidlo! Nacházím ho ve sklepní ulici ve městě Stein, přímo navazujícím na Krems. Heurige je na zahradě vinařství, která je spíše terasou s nádherným výhledem na město, Dunaj a na dominantu pravého břehu Dunaje – klášter Göttweig. První čtvrtinkou hasím nejsilnější! Co nejsilnější? Žízeň? Vínem? Asi to bude spíš chtíč nebo něco podobného. Dalších pár achtlíků lepšího vína už není na hašení, ale vyloženě na vychutnávání. Na závěr meruňkový koláč z kuchyně paní domácí – víc ne, protože hlavní chod mám naplánovaný až v heurige číslo 3. Vidíte, to jsem vám ještě neřekl! Pořád jen samé víno, víno a úplně jsem se zapomněl zmínit, že tohle je také kraj meruněk!

 

 

I sklenička se ráda pokochá kouzelným výhledem z teray na Dunaj.

 

Hostina pod dohledem duchovních


Přecházím Dunaj (po mostě, nejsem žádná vodoměrka) a blížím se k Furthu, kde už jsou tou dobou nějaký čas otevřené sklepy. Nenechávám se tím ale pobláznit a nevynechávám naplánovaný třetí heurige (druhý otevřený). Je úplně jiný, ale zase úžasně romantický – v zahradě, přímo vedle vinic (řekl bych, že víno z prvního, možná i druhého řádku révy rozhodně nesklízí ten, kdo jej vypěstoval), ve stínu stromů… fakt paráda. A tady budu obědvat.
Kromě vína mám rád i dobré jídlo. Mám svá oblíbená jídla – třeba tatarák s topinkami nebo pečené brambory s tvarohem a česnekovým máslem. V Čechách si většinou dávám některé ze svých oblíbených jídel. Ne tak v cizině. Tam mě přemůže zvědavost, přímo posedlost po gurmánském poznávání. Jídlo v cizině nepovažuji pouze za jídlo, ale za jednu z hlavních součástí poznávání navštíveného kraje (kdybych se za to nestyděl, tak bych napsal rovnou, že spolu s vínem za tu úplně nejdůležitější). A tak si nedočkavě listuji heurige jídelním lístkem, představuji si, co se asi tak skrývá za jednotlivými názvy a těším se na gurmánské poznávání Dolního Rakouska.
Teď musím ještě maličko odbočit. Na cestu do Rakouska jsem se připravil dost pečlivě. Zapomněl jsem vlastně jedinou důležitou věc, a to německo-český slovník. Konec odbočky.
Po dlouhém váhání, vybírání a studiu vesměs neznámých slovíček padá volba na Geselchtes. Pořád píšu o tom, co mám rád. Tak teď vám napíšu o jedné věci, kterou fakt rád nemám. Nemám rád takové to vysušené uzené, bez šťávy, co akorát chutná po soli a smrdí štiplavým kouřem (omlouvám se vám, kteří ho máte rádi). - A už mi servírují Geselchtes, takové to vysušené uzené… Nesu to statečně – v cizině si přece nedávám jídlo, abych si pochutnával, ale abych poznával a objevoval, co mi chutná. A pak už si to nikdy nedal, protože je potřeba ochutnat zase něco nového... Zachraňuje mě ale pohled na dvě malé kyselé okurčičky, krčící se v rohu talíře a spásná myšlenka. Objednávám si ještě mísu těch okurek a s jejich pomocí to suché uzené pak proklouzává hltanem. Ale jinak fakt příjemný heurige. Doporučuji!


 

Romantika v zahradním heurige přímo u vinice.

 

 

Že vám duchovní z Göttweigu hledí do skleničky i do talíře odevšad, na to si tu brzy zvyknete.

 

A pak už směřuji do Furthu, na slavnost otevřených sklepů – příště!


Z knihy Cesta za vinným snem